Už pár dnů se mi rýsuje inspirace na téma děti, což je velké téma, dá se říct, že synonymum pro význam slova „děti“ je „budoucnost“.
Opět mi život přinesl situaci v mém životě, která mě rozčílila a tak jsem se napojila na zdroj a nechala protékat odpověď. A tady je:
Rodiče, chápejte vaše děti jako silné bytosti, které jsou schopné se vše naučit sami. Nepřistupujte k nim svou zablokovanou myslí, která o vás vypovídá, že musíte „něco dělat“, aby dítě „něco umělo“. Je to pouhá iluze. Děti se tím, jak jdou životem, učí sami. Pokud žijete různorodě, to znamená, že mu ukazujete, co je to společné chystání jídla, společné uklízení, renovování, opravování, sázení, společná hra, ve které nikdo nevyhrává nebo neprohrává. Pokud jim ukazujete, že emoce jsou přirozené a upřímně je před ním prožíváte, pokud se umíte omluvit, když uděláte chybu, pokud mu nasloucháte, samo se vás zeptá na věci, které jej můžete naučit.
Dítě až je samo připraveno na to „učit se“ z vašich zkušeností a názorů, si řekne samo…tak jako včera u nás na zahradě. Syn našel mrtvou včelku, ptal se, zajímal se… a tak jsme si sedli a povídali. Zjistil vše o včelách a dostali jsem se i k matičce Zemi, protože všichni a všechno, je její součástí. Nakonec jsme si povídali o zemětřesení, ledovcích, sopkách. Dostali jsme se k vývoji živočichů od dávných věků…a naslouchal s velkým zájmem, nechtěl přestat.
Tahle chvíle přirozeného naslouchání a učení se nedá vynutit, ta musí přijít sama, proto mi přijde jako nesmysl dělat to, čím vás úkolují školy a školky. Nesmyslné úkoly, u kterých dítě sedí půl dne, jen pro dobrý pocit, že něco udělalo pro svůj rozvoj?
Paradox je ten, že nemusí dělat nic, ono se vyvíjí i bez tuny úkolů.
Můj syn je se mnou doma sedmým rokem, protože byl často nemocný. Prošel školou života v souvislosti s mou sedmiletou nemocí. Naučil se samostatnosti, pomoci druhým. Zná všechny druhy nářadí, protože kouká manželovi pod ruce. Ode mě ví, jak se peče chleba, jak se vaří. Umí si sám ušít polštářek, uklidit celý byt. Respektuje odpočinek druhých a jde si sám hrát. Má tolik volnosti, že má čas sám tvořit své projekty, které jsou naprosto famózní, vždycky opravdu čumím, co dokáže.
Je pravda, že zatím neumí přesně namalovat postavu a další věci, které požadují ve školce, ale za to je emočně zdatný, chápe sociální provazby, důležitost lidského života a emocí. Umí si sám pomoct, když ho něco bolí, ví, že je tvůrcem svého života. Ví, jak funguje Vesmír, že to co dává, to se vrací. Umí pracovat s energií, ve které je obsaženo vše. Cítí úctu ke svému tělu, je za něj vděčný, ví, kde má jaké orgány a k čemu slouží. Nestydí se běhat nahatý a ví, že je to přirozené. Tohle je „to důležité“, co by děti měly vědět.
A písmena nebo malování konkrétního obrázku, se může naučit kdykoli.
Jedna věc, kterou považuji za nesmysl je logopedie. Každé dítě „musí chodit na logopedii.“ Jakoby se ani samo neumělo naučit mluvit. Každé dítě má svůj čas, a kdo trvrdí, že existují limity, tak si je sám vymyslel – tudíž vytvořil svou verzi pravdy na základě strachů. Na základě strachu, že bez jeho pomoci, to nebude dokonalé a že je potřeba pomáhat. Tímto chováním jen sám vyjadřuje svou nízkou sebeúctu a nedůvěru ve vývoj života. Často se lidé chovají tak, jakoby věděli všechno, jakoby by byla potřeba, aby vše řídili, ale to je pouhá iluze, vycházející z vnitřních zranění na sebeúctě.
Ale společnost si přeje, aby už v šesti letech mluvilo, zase nějaké ohraničení, limit pro dítě. Ale běžte prosím do srdce a sami si řekněte, jak by vám bylo, kdyby vám někdo druhý stále naznačoval, jak jste nedokonalí v kreslení, mluvení, chození, sportu a tlačil na vás, že byste se měli zlepšovat? Dával vám limit „do kdy“ to musíte umět a denně vás trénoval, aby to už bylo?
Lidi, kam spěcháte? Proč tlačíte? Na sebe, na druhé, na děti?
Nesmysl, je to jen iluze mysli. Děti se vše naučí sami, a pokud někomu nepůjde nějaké písmenko, tak pár dní potrénujte s dítětem srandovní slovíčka a sprosté básničky a uvidíte, jak se to hned naučí.
Je potřeba říct školkám a školám rázné NE, protože tím začíná změna. Odmítnout tlačit na děti, na sebe. A pokud se bojíte říct NE, je na čase se zamyslet sami nad sebou…proč se bojím říct ne? Čeho se bojím?
I kdyby se děti půl roku neučily, nic se nestane. Ba naopak, pak je bude učení mnohem více bavit. Zkuste děti chvíli neučit, vyprdněte se na to. Dejte jim i sobě svobodu a uvidíte, že dítě samo přijde a bude se chtít učit to, na co je samo připravené. A řekněte systému NE, vždyť se podívejte, co se stává z dětí…vystrašené uzavřené bytosti, které jsou orientované na výkon. Rozpusťte nastavení vnější motivace a nechte dítě, aby se motivovalo samo, vnitřně. Nechte jej nudit se, z nudy přichází nejlepší inspirace.
Přeji krásné chvilky svobody a obrovskou odvahu říkat NE!!!Protože je to potřeba.
S láskou a úctou Vaiana